Dilema (tak trochu sociální)

Žít v Praze znamená (mimo jiné) narážet neustále na lidi rozdávající letáky, prodávající přívěsky jejichž koupí přispějete na postižené, vyhýbat se opilcům a obloukem obcházet žebráky a bezdomovce. Při tom všem dávat pozor, abyste nešlápli do psího exkrementu anebo do hromady odpadků. Praha je moc krásná. Ale bordelu a lidí je tu moc.
Co se týče žebráků a bezdomovců, mám sociální dilema. Myslete si co chcete, ale peníze jim nedávám. Maximálně řekne-li si někdo slušně o cigaretu.
Přemýšlím o těch lidech často.
Když vyhazuju zbytky. Když je hodně mráz. Když utrácím za oblečení. Když před výplatou mám poslední stovku.
Nejsou mi úplně lhostejní. Ale...
Nechápu dost dobře, jak se někdo dostane až na samé společenské dno - respektive na lavičku na nádraží, kterou obývá se svým 3+1 sbaleném v igelitce s logem Billa.
Kdysi dávno coby student, dala jsem se na Palmovce s jedním bezdomovcem do řeči. Manželka ho opustila, barák mu sebrali, přišel o práci... Postával tam u stánku, popíjel a žebral cigára. Nebyl ani na mol a ani to očividně nebyl žádný podprůměrný blbec.
Pochopím, že člověk po ztrátě manželky, bydlení i práce propadne depresi a nechce se mu dál cokoli řešit. Ale že skončí úplně na ulici a denně se opíjí kdoví čím? Tomu nerozumím. Je těžké si to představit. Že někdo zřejmě nemá ani rodinu, ani přátele, kteří by mu vypomohli anebo nemá dost sil na to, aby si pomohl sám a nakonec úplně rezignuje. Spí v kanálech, vybírá jídlo z košů, žebrá.
Jiná sorta jsou mladí povaleči. Zdrogovaní, posedávající po lavičkách, žebrající o drobné a cigáro. Obklopení smečkou psů. Kdoví odkud se vzali a kam odejdou spát, jestli vůbec někam.

Dnes mě zastavil celkem mladý, nehezký a velmi špinavý muž. Prosil mě o pár drobných s obvyklou omáčkou, že dvě noci nespal a nejedl.
A zase to dilema... na jednu stranu mi ho bylo líto. Mě někdo postavit do té zimy, co je momentálně venku, vzít mi klíče od bytu a nedat mi jídlo, asi bych umřela hned první noc. Na druhou stranu ovšem - kdybych měla dávat drobné každému, kdo si řekne, umřela bych brzy hladem, protože bych rozdala celou výplatu.
Odvětila jsem tudíž, že drobné nemám, načež se mi dostalo několika zajímavých jmen označujících dámské přirození a mimo jiné i jakási kletba o tom, co všechno se mi má stát (té jsem naštěstí nerozuměla).
Dotklo se mě to.
Bylo po deváté hodině večer. Z práce, kde končím v půl sedmé a kde se zrovna dnes moc nedařilo, jsem šla rovnou na kurz angličtiny. Pracuji (kromě nedobrovolné čtyř měsíční přestávky, kdy nemohla jsem najít práci a dovolených) už od maturity každý pracovní den. Dělám svoji práci poctivě a ráda. Občas se mi povede přivydělat si úklidem, ale spíše ne, takže peníze tak nějak přelívám od výplaty k výplatě. A vím, že kdyby bylo úplně nejhůř, je možnost najít si ještě vedlejšák či brigádu.
Ten člověk, který mě zastavil s prosbou o drobné, měl obě ruce zdravé. Proč také nepracuje?
Ta lepší část mého svědomí argumentuje tím, že nikdo nezaměstná člověka, který přijde žádat o práci v takovém stavu - tedy špinavý a zapáchající.
A jsme znovu na začátku: Jak je možné, že se člověk do takové situace dostane?
Chtěla-li bych do toho tahat politiku, zeptám se: Jak je možné, že stát dopustí, aby lidi skončili na ulici pokud přijdou o práci a bydlení? Ale nechci zabředávat až tak hluboko, protože i za to si často mohou sami.
Tihle lidé jsou kapitola sama pro sebe. Vím, že spousta z nich žije na ulici roky. A snad už by ani jiný život žít neuměli nebo nechtěli.

Něco úplně jiného jsou klasičtí žebráci. Jako by byli součástí koloritu Prahy. Ale samozřejmě nejsou. Jen je najdete u každé památky i na každém rohu v ulicích kudy vedou turistické trasy za krásami Prahy. Klečící, sedící, držící klobouk nebo kelímek na drobné. Pokorně sehnutí až k zemi. Občas je mezi nimi slepec, invalida anebo někdo se psem.
Nevím, zda je to pravda, ale slýchávala jsem kdysi, že někteří z nich si po "odžebrání své šichty" stoupnou na vlastní nohy (i když dosud hráli beznohého) a za rohem si nastoupí do BMW. Slyšela jsem i o tom, že si někdo na Karlův most chodil přižebrat ke svému platu a že to hodilo pár pěkných tisíc měsíčně. Bůh ví, zda je na tom něco pravdy.

Ze všeho nejvíc líbí se mi pouliční umělci. Ať už mají talent či nemají. Líbí se mi, že se snaží něco předvést.
V podloubí jednoho domu u Staromáku hraje občas dvojice na housle. Mám pocit, že posledně, když jsem procházela tím podloubím, hráli něco od Mozarta, ale... ač vážnou hudbu mám ráda, neorientuji se v ní příliš. Vždy když jdu kolem, zpomalím. A poslechnu si alespoň kousek. Je to naplňující. Je to příjemné.
Kolem Staroměstského náměstí a centra je podobných umělců vícero. Ať hrají na trumpetu, ať malují nebo jen drnkají na kytaru, vždycky kolem stojí hlouček turistů. A pak tleskají. V duchu jim tleskám i já. Je mi to milé. Nemusím řešit žádné dilema.