Na příjmu

V jaké to žijeme skvělé době! Všechno máme dostupné online, k objednání sushi anebo holky na večer stačí jen vytočit to správné číslo na mobilním telefonu. Dostupní jsme kdykoli, kdekoli - máme-li signál. Signál samozřejmě je už i v Horní Dolní, i v nejhlubším lese.
Lístky do kina? Kupujeme přes net.
Výběr a koupě zájezdu? Online přes pár kliknutí.
Cestou do práce na svém vymakaném telefonu zvládneme vyřídit služební e-maily. A dostupní jsme i na dovolené, dokonce i v cizině.
Jsme ve spojení s celým světem.
Nemusí se nám už ani stýskat po našich blízcích - můžeme s nimi telefonovat přes Skype, napsat jim SMS, vidět je přes webkameru, sdílet s nimi zážitky na Facebooku. Jsme stále v kontaktu.
A přesto jsme víc a víc sami. Od lidí vzdálenější. Doba je hektičtější. Trpíme migrénami, únavovým syndromem, syndromem vyhoření a ze všeho nejvíc pocitem, že nám něco velmi důležitého může uniknout, pokud na chvíli zůstaneme bez internetu, telefonu, nedostupní...

Neumím si už představit, že bych odjela na dovolenou, aniž bych na sebe v práci nechala telefonní kontakt a mobil měla neustále po ruce i ve chvíli, kdy se drápu úzkou stezkou mezi skalami.
Nedokážu ani pomyslet na to, že bych s někým chodila aniž bychom si esemeskovali a mailovali jako o život. Čekat několik dní na dopis? No to už vůbec! Dávat si rande před východem z nádraží a pak se honit po peróně od východu k východu, protože jsme každý mysleli jiný východ, potažmo jiné nádraží? A jak jsme jako děti mohli přežít, pokud naše mámy neměly možnost kontrolovat nás každých pět minut přes mobil?
A jak si proboha lidi objednávali pizzu?
A jak spolu komunikovali v práci, když nebyly e-maily? Představa, že bych kvůli každému požadavku měla vstávat od stolu a běhat přes celou kancelář... moc bych toho asi neudělala.
Jak vůbec mohli jezdit na dovolenou, když neměli navigaci?
A kde hledali informace, když neexistoval přítel Google anebo kámoška Wikipedie?

Přistihávám sama sebe, že očekávám odpověď na e-mail maximálně do hodiny. Rozčilují mě lidé, kteří e-maily čtou až v poledne při kávičce a reagují na ně druhý den. Cítím se odstrčená, pokud můj milovaný za celý den nenapíše jedinou SMS.
Omezujeme sami sebe, aniž bychom si to byli schopní uvědomit. Svazujeme se tím, co pokládáme za vymoženosti.

Říká se, že pokrok nezastavíš. Přetechnizováním světa ovšem ztrácíme ty úplně nejcennější prožitky.
Vlastně se docela divím, že například ve 3D kinech ještě není možnost přijít si shlédnout západ slunce. Divím se, že ještě neexistuje trenažér, na kterém bychom se prošli v klidu domova horskou loukou, Boubínským pralesem anebo se podívali třeba do Nepálu z pohodlí křesla v obýváku. Věřím, že ale i k tomu směřujeme - existence všech možných virtuálních prohlídek dostupných na netu, tomu nasvědčuje.
Můj současný přítel mi tvrdí, že bych nejradši žila sto let za opicemi, a že to, co mi přijde "prostě hnusný, hranatý, sterilní", to je MODERNÍ. Možná má pravdu.
Rozhodně mi vyhovuje, že z domova pohodlně zjistím vše - od programu kin, přes možnost dovolené, po pracovní e-maily, objednávku psích granulí, oblečení, kosmetiky... Vyhovuje mi, že když se mi nechce dělat vůbec nic, můžu si pustit film na DVD a opravdu NIC NEDĚLAT. Samozřejmě, že netoužím dvakrát po tom, abych musela den co den chodit makat na pole, abych si zajistila obživu. Dokonce jsem si smutně nedávno musela připustit, že bych opravdu nechtěla žít bez elektřiny, splachovacího WC a funkční koupelny. Obejdu se bez myčky nádobí, ne ale bez pračky. Umím žít bez televize, bez internetu bych ale byla nesvá. A obejít se úplně bez auta, zdá se mi jako příliš velké nepohodlí.
Přes veškerou tu pohodlnost, snadnou dosažitelnost všeho, na co pomyslím a s všemi mými přáteli na Facebooku, mám přesto pocit, že život průměrných lidí je čím dál chudší a prázdnější. A že nemáme-li dostatečně zábavný televizní program anebo peníze na kino/divadlo/večeři v restauraci, nevíme najednou co jiného dělat. Že komunikujeme a sdílíme, ale nemluvíme spolu a neprožíváme. A v množství všech těch věcí kolem nás, zmůžeme se často jen na proklik "Like".
Mimochodem... tenhle článek můžete klidně sdílet :o)