Praha stávkující

V půlce června rozhodli se odboráři stávkovat a hrozili zastavením městské hromadné dopravy v Praze, jakož i blokádami hlavních tahů a tedy nemožnosti příjezdu dopravy příměstské a tak dále. Názory na stávku byly různorodé. Jedni souhlasili, podporovali, druzí ne. My, flegmatici, máme většinou podobná názorová vyhrocení poněkud zkreslená - obvykle je nám to dlouho jedno a až když (velice překvapeně) zjistíme, že se to týká i nás, začneme hledat co nejjednodušší okamžité řešení dané situace - v tomto případě: cestu do práce pěšmo.
Pokud jsem ale nucena jít pěšky, pak rozhodně ne sama, ale se psem!

Ráno Praha skutečně stála. Nejelo metro. Sem tam se rozjela nějaká tramvaj. Ale hlavně: na všech hlavních tazích bylo jako vymeteno. Nikde jediné auto. Žádné kolony, kterých se všichni tak obávali. Bylo ticho, svítilo sluníčko, byl slyšet zpěv ptáků a z kopečka z Letné vypadalo město tak klidně, že se mi skoro až chtělo sedět tam celý den a kochat se tím nezvyklým pohledem.
Většina lidí oprášila bicykly, zbylí šlapali pěšky. Nikdo nikam nepospíchal - v souvislosti se stávkou byli zaměstnavatelé poněkud benevolentnější v dodržení začátku pracovní doby.
Přede mnou šel skoro celou cestu pár ve středních letech. Ona letní šaty, on oblek a manažerský kufřík. Povídali si, smáli se, občas někomu odvětili na pozdrav. Jistě... pozdrav... další věc, co mě šokovala: Pražáci se najednou naučili i zdravit! A dokonce (chápu, že tomu neuvěříte, ale fakt jsem to viděla) se usmívali jeden na druhého.
Stávka nás na chvilku tak nějak stmelila, zklidnila. Zmizel stres.
I já jsem si šla pomalou procházkou, na Letné prohnala psa chvíli po trávníku. Chvíli se kochala tím, pak zase tamtím. Ztratila se a znovu našla v uličkách, o kterých jsem si myslela, že mě dovedou za Kotvu. Neměla jsem kam chvátat - vyšla jsem dřív než bylo nutné. Očividně ne jedniná.

Litovala jsem skoro, že se nestávkuje častěji. I když je mi jasné, že ona výjimečnost toho jednoho dne, by své kouzlo častým opakováním ztratila. Pro příště už by každý bez obav vyrazil autem, protože Praha byla průjezdná jako nikdy ne.

Proč o tom píšu skoro po měsíci? Tenhle zážitek ve mě nechal hluboký dojem. V mém každodni, kdy tísním se v metru s lidmi bez úsměvu, jsem na chvíli viděla Prahu jinak. A říkám si - proč si ten stres děláme, když každý viděl, jak pěkné to je bez něj? Jak klidně centrum města působí bez aut a hluku. Bez troubení klaksonů, houkaček, cinkání tramvají... Jasně - všude přeci musíme být vždycky včas. Není čas chodit pěšky. A jestli chci ticho, mám se odstěhovat na vesnici a ne žít v Praze. Praha je přeci pulsující, nikdy nespící metropole. Tady to žije!
Jasně.
A kdy že bude ta další stávka?