Jako malá dostala jsem od babičky a dědy krasohled. Líbilo se mi sledovat kousky sklíček skládající se do barevných tvarů. Samozřejmě nedalo mi spát, jak je možné, že se tam takové obrázky tvoří, co to je za sklíčka a v čem je celé to tajemství. Rozbila jsem tedy krasohled jednoho dne zcela nekompromisně - kladivem.
Ehm... myslím, že tohle je taky jedna z věcí, kterou hodné holčičky nedělají.
Namísto krasohledu zůstaly mi kusy tubusu a pár malých kousíčků barevné umělé hmoty. Zřejmě to bylo poprvé, kdy jsem přišla o iluze: Krása se dá vytvořit z kousků barevných syntetických či kdovíjakých polymerů. Pro tohle nic jsem dokázala dva dny vzdychat a oči od krasohledu neodlepit!
Stejně tak dnes uvízne mi občas v oku kousek nějaké mozaiky... Něčeho, bez čeho by obraz nebyl úplně dokonalý. Kus plotu obrostlého psím vínem. Popínavé miniaturní růže obsypané květy. Přenádherné vily na Ořechovce.
Smála jsem se Japoncům, že fotí si v Praze poklopy kanálů (ty se znakem města).
A hrozně moc bych chtěla umět fotit všechny ty úžasné umělecké černobílé fotky plné starých klik, domovních znamení, kovaných pouličních lamp a zákoutí starých uliček. Chtěla bych umět fotit jaro a podzim v lese.
Chtěla bych si umět každý ten dílek mozaiky, každé to sklíčko z krasohledu uchovat.
Jenže - neumím.
A tak si sem tam alespoň nějaký kousek seberu. Pírko, list, kamínek, knoflík... A chtěla jsem si na ty kamínky psát, odkud jsou. Jenže jsem to nikdy neudělala a teď už to vlastně ani nevím. Jen u těch, které si nejvíc opatruju, protože jsou ze všech kousků mozaiky nejvzácnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat