Nepamatuji si z pobytů u babiček příliš. Jen to, že jedna krásně malovala a druhá nám vždycky vyprávěla. O tom vyprávění chci tak trochu teď psát, protože líbilo se mi, jaká je babička pamětnice. Vzpomínala jak jako malá chodívala pást husy, vyprávěla o válce, o tom, jak jejich vesnicí projel první automobil i o tom, jak ze Slovenska utekla do Čech. Připadalo mi, že si toho pamatuje hodně.
Nevím, co svým dětem anebo vnoučatům budu vyprávět já, protože mi připadá, že mám značně selektivní paměť a v podstatě si nepamatuji skoro nic. Ale přesto... i já jsem už pamětníkem.
Pamatuji se, jak padla vláda komunismu a my jednoho dne přišli do školy a soudružka učitelka nám oznámila, že už jí nemáme říkat "soudružko", ale "paní učitelko". A jak jsme z toho, nechápaje nic, byli zklamaní.
Pamatuji se, jak walkmany vystřídaly discmany. Existence mp3 a podobných přehravačů však už jde úplně mimo mě - stejně jako současná hudba.
Pamatuji se, jak svět přišel o Lady Dianu nebo Matku Terezu.
Pamatuji se na prezidenta Havla a na to, jak ho všichni nejdřív oslavovali, později na něj někteří nadávali.
Mimo všechno tohle "obecné" dění si ale taky pamatuji dobu, kdy se začal masově do českých domácností šířit internet a jak někteří ti čecháčci začali blogovat. A pamatuji se, že mnohdy to stálo za to. A jak moc jsem chtěla patřit mezi ty nejlepší z nich. A že se mi to na chvíli i povedlo.
Pamatuji se na Sandru, na blog Evakavan, na to, kdy ještě blogoval Libor a na spoustu dalších.
Vytrvalo jich jen pár z těch, které jsem ráda četla. A i ti vytrvalci už, zřejmě znaveni reálným žitím, vyvěšují své příspěvky velmi sporadicky a spíš proto, aby dali vědět, že ještě žijí.
Blogování je prý závislost. Nevím. Řekla bych spíš, že se lidé obecně bojí vzdát se svých zvyků. Jakoby smazání blogu mohlo narušit otáčení Země kolem své osy (i když... známe butterfly efekt, že?).
Čím víc jsem se blogování oddálila, opustila ho úplně, přestala nahlížet do tohohle světa, tím víc si uvědomuji, že je to jen návrat k jedné základní lidské potřebě: vyprávění a nebo naopak poslouchání příběhů. Což lidé dělali stejně v době kamenné jako v kterékoli jiné. Vždycky byl někdo, kdo uměl vyprávět, kdo měl co říct. A vždy byli lidé, kteří naopak něco zajímavého toužili slyšet.
I potulní divadelníci byli vypravěči, i spisovatel je vypravěč.
A i vypravěč musí být pamětník anebo dobrý pozorovatel.
Nevím, jaký jsem vypravěč a pozorovatel. Ale vracím se, protože:
Někdy mám pocit, že mám co říct. Anebo spíše... chce se mi zachytit myšlenku. Budu ráda, když někdy někde bude zase někdo, kdo tu myšlenku bude chtít přečíst. Ať už z jakéhokoli důvodu.
Žádné komentáře:
Okomentovat