Home, sweet home

Moje maminka mě vždy vedla k čistotě, pořádkumilovnosti a k tomu, abych byla vzorná hospodyňka. Zřejmě věřila, že tím si lze udržet chlapa. A že čistota dělá domov domovem.
Mimo jiné věřila, že podle čisté záchodové mísy se pozná dobrý člověk. Blbost. Věřím, že čistý hajzlík mají i sérioví vrazi a čeští politici.
Neříkejte to svým rodičům, ale bohužel s postupem let mám pocit, že cokoli se nám snažili vtlouct do hlavy, byly pěkné nesmysly. Počínaje úklidem, konče poučkou že lhát se nemá a "s poctivostí nejdál dojdeš".

Po opuštění rodného hnízda, zdegenorovaná maminčinou neustálou snahou o čistý a hygienický domov, snažila jsem se být vzornou hospodyňkou, nechávat chlapovi vždy tu větší a lepší porci jídla, mýt pravidelně okna a žehlit prádlo hned jak ho seberu ze šňůry.
Mimo jiné jsem také samozřejmě chtěla zařizovat byt tak, aby bylo vše krásné, nové, moderní.
A v neposlední řadě jsem neustále vařila, pekla, smažila a krmila svého drahého vybranými dobrůtkami.
Slípka domácí se vším všudy. Opravdu.
Chybělo mi jen vymlouvat se na migrény každou středu a byla bych dokonalým modelem nedokonalé manželky.
Upřímně řečeno - nic z toho mi nepomohlo si chlapa udržet anebo spíše vymodelovat si pro sebe ideální vztah pro život.To jen tak na okraj...
A ještě ke všemu jsem časem zjistila, že maminka vůbec neměla pravdu. Že život není ani o uklízení, ani o vaření a že domov domovem dělají jiné věci než čistá toaleta nebo naleštěná okna.
Prouklízela jsem několik let svého života. Každý víkend jsem se snažila uvést byt do stavu "tady nikdo nikdy nebydlel a nedělal tady žádný bordel", místo abych trávila čas po výletech nebo procházkách. 
"Já prostě jenom chci, abychom to tu měli hezký," argumentovala máma a já to po ní převzala.

Časem jsem poznala několik domácností, kde se uklízí sporadicky, okna myje víceméně déšť, všude se válí spousta milých drobností z cest a je povoleno lehnout si do peřin klidně v tom, v čem jste přišli z práce. Nikomu nevadí, že jste nakapali na podlahu anebo upatlali sklo na konferenčním stolku.
Předvánoční generální úklid se vším tím cíděním klik a leštěním porcelánu po předcích se tam nekoná. Jen se ve svém pohodovém domově sejdou lidi, co se mají rádi.
Mimo to jsem viděla domácnosti ryze umělecké až volnomyšlenkářské. Se starým nábytkem - co kus to rarita a originál. Zaprášené police plné knih. Podlaha plná psích chlupů. Místo záclon různorodé šátky a kusy látek z výprodeje. Barvy, láska, pohoda.

Přestala jsem hystericky uklízet. Chci mít domov, ne hygienicky čistou laboratoř. Podlaze se vůbec nic nestane, když se vytře jednou týdně. Taková plovoucí podlaha je dokonce za omezenou péči ráda. Mytí oken jde úplně mimo mě - dodnes jsem tu snahu o dokonalý lesk nepochopila. Nábytek nakupuju klidně v bazaru a když nový, pak jedině z masivního dřeva. Má totiž tu výhodu, že jakékoli poškození, poškrábání nebo kolečko vypálené od vánočního františka mu dává tu správnou patinu. Navíc voní. A není tolik vidět, že je zaprášený, což je velmi praktické.
Přestalo mě stresovat, že nemám hrnečky a skleničky z jedné sady. I to, že mi prádlo na vyžehlení leží několik dní v košíku v šatně. A musím přiznat, že mi je na světě hned lehčeji, nejsem-li svazována pocitem, že skutečně musím mít bezchybně naklizeno.
Dokonalou tečku tomu všemu dala plechová cedule, kterou jsem nedávno náhodně objevila v jednom obchůdku. Laskavá poznámka pro případné návštěvy milující pořádek: "Můj dům byl uklizený minulý týden, promiňte - zmeškali jste to."
Jak tvrdí jedna moje známá - prostě a jednoduše - v bordelu rostou šťastné děti!
Je totiž spousta mnohem lepších věcí na práci než je úklid! 

Z obchůdku Bella Rose s bytovými dekoracemi.